Tomu se říká "nedostatek komunikace" :)) A bude hůř, bloncko :))

Nevěřím! Každopádně dobře ve dvou slovech shrnuto, co autor těmi 469 chtěl říct. :)

Tak to ještě jde. Já kolem sebe slychavam spíš, ze standardem je svobodna matka a zpráva adresát nezastizen, balík máte na poště:)

Je pravdou, že s doručovateli z ČP jsem nikdy nepokecala. Jsou jednoduše zastánci korespondenční formy, i když je člověk doma.

Těšení na miminko už mám dávno a dávno za sebou, takže malinké srovnání.

Měla jsem dosti rizikové obě těhotenství, takže u prvního doma sama od čtvrtého měsíce, převážně ležící v posteli, chvilkama i v nemocnici.

Za mě doručovací služby neexistovaly, komunikovala jsem jen s mužem, ráno i večer když přišel z práce. Obzvláště rána byla bezva, protože jsem dostávala snídani do postele. Návštěvy matky a příbuzných byly fajn.

V té době jsem přečetla ty nejtlustší knížky, které bych nikdy předtím, ani potom nepřečetla, upletla, uháčkovala několikero kabátků, svetříků, čepiček, botiček a načetla to málo knížek o péči o miminko, což byla hlavně známá knížka "Naše dítě" a co vycházelo v těch málo speciálních časopisech o dětech.

Byla to pro mě doba, která se sice "táhla", ale později, při tom kalupu s miminkem jsem na ni moc ráda vzpomínala.

Tak toliko jen pro srovnání... :-)

Je to prostě vlastnost člověka, že často není spokojen s tím, co má a až když o to přijde, uvědomí si to.

Je mi jasné, že při rizikovém těhotenství je to ještě úplně jiná záležitost, možná právě proto, že jsem měla těhotenství bez problému, připadala jsem si i v tom jeho závěru jaksi nevyužitá. Knihy mi taky dávaly pocit, že čas vyplňuji smysluplně a k tomu ty výtvory v kuchyni. Co se týká pletení a dalších ručních prací, v tomto ohledu jsem ráda, že je na to šikovná moje mamina. Já tuto dovednost nepodědila - čas by mi to určitě taky vyplnilo, jen bez těch nositelných výsledků. :D

Ale co vám tedy závidím, jsou ty snídaně do postele. Je mi jasné, že ty táhlé stereotypní dny udělaly mnohem hezčí! :)