Olympijský deník: Den první, první a první

Kdy vlastně začíná olympiáda? Prvním závodem, zapálením olympijského ohně, nebo rozdáním první sbírky medailí? 

Každopádně máme za sebou plus mínus už nějaké první dva - tři dny olympiády. Tak proč si je nezrekapitulovat.

Den první. Těšíme se na olympiádu.

Dokonce to Čechům hrálo i do karet, protože v kvalifikaci letů na lyžích, což byl jeden ze dvou sportů, který byl zahájen ještě před zahájením, jsme měli hned 4 zástupce. Štěstí v neštěstí pak ale symbolizuje výsledek, kdy pro dva z nich skončila olympiáda ještě dříve než začala. Dočetla jsem se spoustu rad a komentářů, „proč tam vůbec lezli“, apod. Je dobře, že žijeme v době svobody slova, ale… každý by si měl při podobných komentářích vzpomenout, jak dlouho se učil jezdit na kole, jakou smrt v očích má, když se postaví na vrchol černé sjezdovky,  kolikrát jsme spadli na bruslích a to jsme ani neskákali, no, mohla bych pokračovat a ano, taky jsme to nedotáhli až na olympiádu. Ale ono je důležité si uvědomit právě to, že na tu olympiádu se taky jen tak někdo nedostane a že i tihle kluci museli hodně dřít, aby si i ten nepovedený skok mohli skočit. Takže tak.

Den první (po druhé).

Živé holubice jako poslové míru sice při letošním zahájení chyběly, ale symbolika tu byla a když vezmeme v potaz, že zástupci obou částí Korejského poloostrova si podali ruce, byly by stejně všechny holubice zapomenuty. Toto gesto bylo jakousi třešničkou na dortu. A dort se vydařil. Byl pestrý, nabitý, bylo ho tak akorát… Zahájení se Korejcům opravdu povedlo. Drony, které se proměnily ve snowboardistu a vzápětí v olympijské kruhy byly sice předtočenou součástí, ale i tak to byla pecka.

Bylo toho ale mnohem víc: Slovenský prezident přející českým sportovcům, Samková v čele české výpravy, vlajkonoška skvělá, reportérka, řekněme začínající, telemark pro Jiřího Rašku, spousta radosti, spousta očekávání, hry bez Ruska, poselství míru, …, jednoduše „ZOH 2018 byly zahájeny“.

Den první (po třetí)

Právě probíhá, ale za všechno jen rychlá rekapitulace.

„Je to tak. Ano je to tak.“ Po dlouhém čekání ukončili reportéři dlouho-dlouhý první závod biatlonistů, kterým byl sice sprint, ale co se průběhu týká, je to alespoň pro mě ten nejdelší závod. Neboť i když dojede závodník do cíle, čeká pak až do konce, jestli ho ještě někdo neporazí. A co pak, když jste na průběžném třetím místě.

Nakonec jsem ale šťastná jako blecha. Verča, která k sobě byla vždycky hodně kritická, vlastně až moc, možná tak trochu svazovaná úspěchy Gábi, jako by hodila vše za hlavu a cinklo to tam. Když teď koukám na předávání medailí, Verča je asi ještě šťastnější než já. Gratulace!

„Martina je natěšená bojovat o svou další olympijskou medaili.“ Ano, tak byl odstartován tolik očekávaný závod Martiny Sáblíkové. Neměla snadnou úlohu. Favoritkám se dařilo a jak pravili v telce, led už byl trochu horší. Půl vteřiny si ani představit neumím. Bohužel právě o tento chlup to nevyšlo. Smutná tvář této superhrdinky, protože i bez medaile mi krasobruslařky přesně je připomínají, mluví za vše. Každopádně má ještě za týden šanci. Takže ji budu držet palce, neboť za tu dřinu si to zaslouží.

Konec zvonec. Další hlášení už brzy!