Není den jako den ...

Některé dny jsou prostě jako ze špatného filmu. Vstanete levou nohou, resp. vstanete pravou, ale přejete si, aby to byla bývala ta levá a měli jste to všechno na co svést.

Ten den, kdy se vám od rána jednoduše nedaří… I ta šunka na talíři je ta špatná, neboť v ledničce je ještě jedna a ta měla být na snídani a je vám to samozřejmě výrazně naznačeno. Při krájení chleba vám spadne nůž a díky bohu se nepořežete, neboť jste zrovna bosi a nůž spadne čepelí od vás, ale pro velkou radost vám ve dveřích zůstane rytina, za kterou by se nestyděl ani kdekdo, kdo pracuje ve výtvarném kroužku s linem a rydlem. Po všech ranních peripetiích se přesto vydáte na výlet, který by všechno mohl změnit, je přeci sobota a vy jste si naplánovali výlet, který si chcete užít. Nálada v autě však přetrvává spíše bídná, plná tichých výčitek za šunku i ty dveře, kdy si přejete, abyste místo na výlet jeli právě rychlou záchrannou službou do nemocnice s propíchlou nohou a nemuseli se tak za vše omlouvat, ale takové štěstí vám není dopřáno.

Převažující ticho prolomí až maják policistů, který se objeví po rychlém úprku, neboť ta dodávka byla fakt pomalá, jenže před ní byli ještě pomalejší policisté. Alespoň částečně vás zachrání, že jste si ráno nedali panáka na lepší den a že jste o tom nejspíš v nejhlubší mysli uvažovali a je z toho pokuta jen 1000 korun. Kterou ale odmítnete a dobrovolně tak vstoupíte do správního řízení s nadějí, že třeba tolik platit nebudete, protože jste přeci jen chtěli předjet tu dodávku, ale to by to nemohl být den blbec, protože po přečtení všech fór si snadno vypočítáte, že s největší pravděpodobností spíš zaplatíte ještě o 1000 korun navíc. Ale co, jedete dál, neboť vám na cestu alespoň svítí slunce, je to super pocit, zejména, když víte že tam kam jedete, nesvítí a ještě tam sněží.

Na místě se vám na poprvé nepodaří ani zaparkovat, ano, bylo by to moc radosti najednou, nakonec kdesi rezignovaně zaparkujete, ano na tom nejvzdálenějším bodě od plánovaného výchozího a vyrazíte na romantickou procházku zasněženou krajinou. Že se ta procházka změní na 8 km výstup s převýšením zhruba 400 metrů už vlastně ani neřešíte. Svléknete všechny vrstvy a sápete se ve sněhu do kopce. Každý druhý krok se zase o půl vracíte nazpět… ale vlastně je to fajn, na chvíli totiž zasvítí i slunko.

Když dorazíte do cíle, je to vlastně krásný pocit, sedíte v horské boudě, potkáte se s přáteli a dokonce se i najíte, neboť máte hlad jako vlk, pač ta cesta se přeci jen trochu protáhla. Nemají sice vysněný sladký knedlík, který máte v hlavě už od druhého kilometru cesty, ale s plněnými knedlíky se zelím to taky zvládnete. Trochu se rozsedíte, jste připraveni na to, že cesta zpět může být ještě horší, něco zaplatíte a zase jdete.

Dolů to jde až nečekaně snadno. Přichází trochu únava, ale cesta je více než polehčující oproti té nahoru, takže si připadáte chvílemi jako byste létali. Rychle vás ale z omylu vyvede hned několikeré uklouznutí či zapadnutí do hloubky více než půl metru. Jdete ale dál. Na parkovišti nasednete do auta a v koloně se šinete zpět domů, ano je pravda, že alespoň nehrozí další pokuta. Párkrát se ještě podíváte mimo plánovanou trasu, neboť mozek shodou okolností a asi i únavou už trochu rezignuje i na navigaci. Domů však dojedete. Nenaplánovali jste si ale, co k večeři, takže je nutné ještě absolvovat zastávku v obchodě. Ten, u kterého zastavíte, je i přes otevírací hodiny, světlo i jakési postavy uvnitř záhadně zavřený a vám tak nezbývá nic jiného než se posunout do jiného, kde ale nemají to, co jste si předem vymysleli. Tousty to jistí. Jste už doma, tousty v břichu, ještě že tam zůstal i ten čokoládový koláč, cukrů máte po dnešku nedostatek, v kombinaci s karamelovou zmrzlinou to zdánlivě vypadá na celkem obstojný konec dne.

Ležíte na gauči a hlavou vám ten celý den letí, když vstáváte, spadne vám z gauče i telefon, ještě ten by se mohl rozbít. Jdete na noční, to byl nápad s tím výletem… Tak alespoň si na všechno potřebné vyděláte, jste unavení a odcházíte i bez potřebných věcí, máte doma ale někoho, kdo vám to nezapomene připomenout. Máte tak vše, nakonec i platnou lítačku, i když jen do půlnoci a jedete. V hlavě se snad i začínáte modlit, aby ten den už skončil.

Ano, i takové dny jsou. A jen díky nim si pak vážíme těch dalších. S těmito nezbývá než je hodit za hlavu, sepsat, zmuchlat, roztrhat a hodit do koše. Je tu nový den a v ten vstaneme opravdu pravou nohou. A budeme vzpomínat i na ten den předešlý. Vlastně totiž nebyl zase tak špatný. Byli jste totiž na výletě, svítilo slunko, strávili jste čas s někým, s kým čas trávíte rádi, zasmáli jste se, jednoduše... jste ten den prožili.